Devítiocasá kočka
obojživelné dojmy
vlité do chodidel
do dvou.
zlámané kolo
vpletené v biče
a cesta dvojí
kočičích křídel
do ní číslo vkrojí
bránou holou
poprvé v ničem.
Štěně a krysa
takhle jedou páni
po ozubené stráni
a světla před nimi
nikdy se nedotknou.
žezlem malého středu
vypálí popel v ledu
odjíždí nepoznamenáni
udupané křehkosti
s přednostmi zvysoka
do příkop smetli.
jejich nepatrná těla
ani nezetlí
a srdce jejich
ta bojovat směla
Šikmý dům
couváme do svých sutí
do hodin na stěnách
ve chvíli rozhodnutí
daleko zazděná
má ručka nakláněcí
utíkám do dalších klecí
než bych se k tobě dostala
za prahem jistoty
trávím své piloty
když jiskra se ozvala
couváme..
do stěn na cestách
tak se stav
- teď.
momenty kované
dveře mi rozhodnou
tak půjdu nahoru
s opačným nezájmem
Chodba
z východu máš tvář
oči Evropanky
okolo nich zář
jako nitky na copánky..
Temně čistá, tělem prostá
prázdná a s okolem srostlá..
nic nového už ti nedám,
jen tu zůstat..
vím že to tam vzadu končí..
tvá náruč živá, pustá
až na břicho se ti stočím,
otevři i ústa.
Prase na nádraží žen
na nádraží žen
královny ze záhrobí
jang je přetížen
upnuté róby
sčesané vlasy
a řádové utichnutí.
kterému muži
to která vnutí?
však nám to dluží..
pohoršená první, druhá
prase na provázku.. černé
lehké a bez trámů..
bez slunce déšť není duha
ať chtějí nebo ne
uvázaní neznámu
jedno druhému je věrné..
Pan Havel a obálky
Čech opracovaný
řemeslný bůh
nenaporcovaný
znalec drah
smyslových stuh
rozvitých po horách
tvárník solitér
soustředěný
nedbalý přerůstání
když od středu všude
stejně má daleko.
v činnosti samouk
nejlepších slalomů
pod jeho rukama
zní vítr poém
Studna a sněhové koule
krásný sebou..čistý ze sněhu
já v běhu za svobodou
ty volný.. v posledním z břehů..
studna s vodou
drápeš se z děr času a závislostí
jen závidím
anebo ty?
házíš do všednosti
v dobrém na lidi..
sněhem a smíchem
slunce do slepoty
závějemi pomalých proměn
prorostlým tichem
uhoď i do mě..
Objetí
hranice řádu
tvého vězení
které máš pro parádu..
náhledy které nemáš rád
v trnitém spřežení
jež bičuje hlad
po samém jezení
nečekám stejné vlasy
ze středu tvých rukou
že prorostou
ani stín těl co hasí
chromou ponocnou..
pokládám
peřej v nás
bez nároku na dno
ač je ještě chladno
a zkroucený
každý vlas
Lesní scéna
v řadách
bez rozdílu
spoutaní i vážní
bezbranný padá
v hroty šedých stínů
odcházejí vlažní
a složené zbraně
které nepláčou
umírání horkých srdcí
v očích porážka
osudy křehkých hrdinů
do zemí lehkých,
a v mechy
Muž v brýlích
nikdy jsem tě neviděla
ale známe se
vyjdi z těla
přinejmenším v čase
tvoje tvář
známá jenom zdá se
na to nepomáhá snář
a co to znamená
v praxi bez jména
zvrácená slabost k iluzím
ochraňuje tři hrůzy
Neptuna, vodstvo a mlhy
bez pevnosti není změna
ano, nekonečné kruhy
Letadlo
vítr kopce přeříká
za vlasy tahá větrníky
zametá to
co se nás netýká
a volně padá si
letité naše dříky
brousí odshora
bez ambice
že jednou s nimi pohne
jen bezděčně
snáší se na hlavice
Sexuální imitace
postavy v ulici
setkání v bodě
oči jak spící
vlkové..
padáš jak hozený z lodě
ústa jak rybí skruž..
hraju si s udicí
zaháklou na dně
tvé kůže
chycené už
a dál ještě může
...
zkřehnu tě konečky
a spásným hodem
Martovy ovečky
v louky naženu
strom zasvítí plodem
lesklým jak had
schovaným pro ženu
ale už léta
nemám hlad..
Les za řekou
tichounce děti
v lese
dříví na hromádky
druhá, třetí..
a ticho se nese
duch lesní posádky
tam chýška v mechu
kde v bezpečí..
v napjatém odposlechu
seděly děti..
ani jedno nebrečí..
a ticho letí
pluje větvemi
z území bohů
les němý
nemá rohů..
Koza na lodi
z úrovní v pásech
na lodi..
o moři nevíme
stoly a řeči
příběhy závodí
o slova, zdá se..
vystoupí z oblaku
odvaha klečí
postava v přetlaku
do prázdných otázek..
pod námi moře
splavilo hráze
nečekám odpověď.
Koně a traktor
cval..tanec blázna
svobodo divoká
skleněnko prázdná
jsou za městem nazí..
změna je široká
jak nozdry koňských letců
z ničeho se nic neodrazí..
za městem pusto
je pustí ještě dál
s prací si pokynou
míjivá radosti
jsem svým tělem
na své cestě.
Sušení šatů
koho mi připomínáš
známá tváře, ubohá
z jednoho jsme vstaly lože.
když se snímáš
ze své hory
podáváš mi nože
jiná je naše úloha..
Ty jako já jsi křivá
zástupkyně z nebes..
dál s údivem se dívám
na konjunkci těles..
cizí jsi jim, cizí sobě
ač mně tak známá
a hry jsou znova v proudu..
ranní dech role zlámal..
a na soudu
pak visíme obě..
Krabice v zahradě
co bys tomu řekl, otče
v naší zahradě jsou lidé
jen pár chodidel v trávě
a ty jsi dotčen.
s krabicí v hlavě
materiálním klidem
.
z té krabice vidět les
oko máme jedno
chceš nahoru,
nebo mě dostat dolů?
..a tím můj pohled klesl
v jednom horizontu
jsme zase spolu..
Mezi vlaky
To co mě táhne
bez pozornosti
prostřelím.
No tak se pustím
stojí to až za cenou
tou kterou máš už ztracenou.
Řady se zhustí
krok zpět je oddělí..
schizofrenní dvoj-cesty ..
Magnet sil nevyprahne
úpadkem do dvojnosti
tomu se neoddálím
když nic tak On je stálý..
zakletý pocestný
Dva kopce
rozdíly pro prostor
krákání systoly
napětí mezi póly
..
kořeny hor
usínají ve srůstání
cestou jsi, nahoru
ze dvou strání
do vnitra..do soukolí
k oku orgonu
Vejce
Jedna a Jedna jsou tři
a ze dvou k nim přicházím
po italsku, dokonale..
místo jen pro to, co sem patří
smysl, ten později ti přirazí
napřesno a práce znale
a stejně se to může stát
z krásna zodpovědnost
z krásna řád.
A výsledek ..
teď podobá se
šťastné ruce, co neprodá se..
Štika
širé pole
vzduchem ržá pár křídel
a lesklých hadích stínů..
níž než dole
z konců zřídel
nevzpomínám na příčinu..
bestie nalačno
usnuté v mokřadech
je nevlídně oblačno..
a na bílých zádech
jimiž svítíš
ve vlahem přesycené zemi
boj strachu s proměnami
rány vznítí
zvuky jazzu..
v jedné větě
nůž pevně ve své ruce svážu
nástin příčného řezu
zbavit se tě,
jenomže to nedokážu
Královna blíženců
záblesky rozeklaná
královna spěšných her
zapálená smysloletem
ujíždí včerejšku
zátokám posledním..
osedlaná dalším střetem
kličky a duhostěny..
s nevolí čeká
ve smíchu prostotě
vítr jen vítr.. ji okul
a vítr ji svléká
Kukuřičný muž
zvonkohry větvoví do prázdna
zem bez hranic
daleko je Exupéry..
Na prahu kukuřice
muž rozpažil
pohlédne a odchází
aby žil.
Opice na skalách
chtěla jsem žít venku
v klidném místě..
takové není.
..ani na poli ve vysoké trávě
ani na střeše vraku trabanta..
to kvůli lidem
ti mi ho rozpustili
a nacpali svou přítomností
..
než se rozmyslím
přejdu skály
v iluzorním ohrožení.
..vzdálenost je jistotou
čas cestou k lidem
to vím
odcházím v pohledech
němých nevědomých
Náhrobní kniha
z radosti a tance
a ochutnávek smíchu
cizích lidských stěn..
setkávám se krátce
se sněžnou sovou hříchu
Neptun... ten přítel žen.
jak zmizet..
z přízně vypsaných plotů
a oboustranných vizí
amorfní příze
jak zmizet.. jim i poutům
jež samy mě mizí..
vítr tichý ladí
mezi hroby
okamžiky navíjí..
hadí krusta mládí
svoje skoby
do mých trámů zabýjí
číst tvou knihu
obnaženou na oltáři
usadit se v novém kraji
čelem stáří
klidně zjihnu..
Talíř a figurína
strach z výšek
je strachem z hloubky
jako je pohled
na podbřišek
neznámé loutky
nepohne se, bez tváře žena
na podstavci obnažená
ale mohla by
až podívám se stranou
a zrovna v té chvíli
všechny věci se stanou
postavy vedlejší se utopily
probouzí se od hlavy..
Havárie pro štěstí
zatápí se stropy.
malým oknem
do nového, nebo pryč
ve vzduchu se neutopím.
Džungle tě spolkne
a pád je další klíč.
nad lesní řekou se stáčí
bezpečné zřícení
vyléčí se, kdo se neotáčí
starým jsme chyceni..
zanech tu vrásčité
tělo harmoniky
i všechny ty hlasité
nenarozené křiky
spící sval čeká
na tebe, na člověka..
Za stěnou
dva uzly na ložisku
prohýbané přímostí
svázané sólo.
Z raného zisku
dech tíhu přemostí
vystřelí v kolo.
střed pokoje
rozlitý do zdí
dráhy kohoutů z orloje
s nočními hvozdy
oko za víčkem
zrak v pasti.
a duch domu
pozorný k lehké slasti
má paměť
pro teď i za mě.
Havraní odposlech
potkáváš tajemství
na lávkách všedních tratí
v přátelství
a uzlech
dělba se ztratí
tajemství, sestro
plač nebo neplač
bude pestro
i padlé tajnosti
jednou se vrátí
